Příběh naší pacientky Michaely Macháčové

"Nemluvila jsem, nechodila jsem. Byla jsem na tom špatně. Vlastně jsem se všechno musela naučit od začátku. A to mi věřte, že to není snadné."

Když Michaela Macháčová prodělala krvácení do mozku, bylo jí pouhých 25 let. Stála tehdy ve sprše a netušila, že život, který dosud znala, jí doslova proplouvá mezi prsty. Teď už to budou tři roky od osudového dne, kdy přestala mluvit, chodit a hýbat rukama. Mile nás proto překvapilo, když na smluvený rozhovor přišla usměvavá a po svých.  

Jak se cítíte, Míšo?

Bojuji statečně. (Odkládá hůlku, nikoliv úsměv).

Popíšete nám, co se tehdy stalo?

Bydlela jsem tehdy na Slovensku. Byl horký den, nízký tlak a já se šla vysprchovat. Pustila jsem na sebe horkou vodu a najednou mi přestala fungovat ruka. Tak jsem volala na přítele, co se děje. V tu chvíli nás ani nenapadlo, že může být hůř, ale za chvilku už jsem nemohla mluvit. Nohy přestaly fungovat jako poslední. Naložil mě do auta a vezl do nemocnice, ale to už jsem měla výron krve v mozku. Víc si nepamatuji. Operovali mě ještě na Slovensku, ale probrala jsem se až v Brně, kam mě převezli. Tím to všechno začalo.

Co bylo nejtěžší?

Nemluvila jsem, nechodila jsem. Byla jsem na tom špatně. Vlastně jsem se všechno musela naučit od začátku. A to mi věřte, že to není snadné. Chce to čas. Hodně na sobě pracuji, ale to mluvení mi ještě dělá problém. Občas mi to jde a občas si nemohu ta slova hned vybavit. (I když mluví Michaela pomaleji, její řeč je plynulá, moravskou náturu v sobě ale nezapře. Její znojemský původ je znát v přízvuku i slovní zásobě).

Jak vypadá váš den tady v Centru komplexní rehabilitace?

Ráno udělám hygienu. Tady je dobré, že máme sociální zázemí přímo na pokoji. Potom se nasnídám a začínám s procedurami. Nejdřív na stroji Zebris, se kterým trénuji chůzi, pak mám mluvení a ergoterapii. Je tu klasické fyzio nebo cvičení na rotopedu a motomedu, to mi pomáhá zapojovat svaly na nohou a rukou. Jsou tu ale i různé terapeutické hry, procházky a pak cvičím ještě na pokoji.

Jaké další pomůcky v Centru komplexní rehabilitace využíváte?

Ta vybavenost mě tu baví. Mám k dispozici veškerou robotiku a jsou tu další přístroje. Třeba stroj Vibramoov, který dává impulzy svalům a simuluje tím chůzi. Je to docela příjemné, ale musí si na to tělo zvyknout. A ještě bych chtěla vyzdvihnout personál, který je fakt boží. Příjemné sestry, sanitářky, které se s vámi zasmějí a zároveň vám pomáhají. Co se týče zdravotního personálu, tak si opravdu nemám na co stěžovat.

Jaký je váš cíl?

Abych tu hůlku, už nepotřebovala. Protože já jsem mladá holka, a chodit s ní mi vadí. To mi ale na Lázních Bělohradě vyhovuje. Tady chodí s hůlkou hodně lidí, takže se na mě nikdo nedívá divně. Každý si řeší svůj problém. Ale přijde doba, kdy už ji nebudu potřebovat. A taky chci vylepšit ještě trošku mluvu. Sice už mluvím skvěle, ale když jsem unavená, nebo mě třeba vyruší televize, tak se nedovedu soustředit.

Máte nějaké plány do budoucna, na co se těšíte?

Těším se na léto, sluníčko a bazén. To mi chybí. Teď si toho všeho vážím daleko víc. Uvědomila jsem si, že jsem tady vůbec nemusela být. Začala jsem věřit v Boha a každé ráno mu poděkuji, že jsem se mohla probudit. Před tím jsem to všechno brala jako samozřejmost. Teď už si vážím každého dne a těším se z maličkostí. A to je super. Děkuji Bohu, že mě nenechal umřít a děkuji doktorům a sestřičkám za jejich pomoc.

Budete vzpomínat na Lázně Bělohrad?  

Rozhodně. Byla jsem tu tři měsíce, během kterých jsem se hrozně moc posunula. Pro mě jsou nejdůležitější rehabilitace a fajn kolektiv. To jsem tady našla. A navíc je tu krásné prostředí. Určitě budu vzpomínat i na procházky okolo rybníku Pardoubek a na Bažantnici. Všichni mluví taky o Byšičkách, ale to je do kopce a zatím to neujdu. I tak jsem toho ale navštívila dost.

My vám, Míšo, přejeme, abyste se do Lázní Bělohradu jednou vrátila a na ty Byšičky vyšla pěšky sama po svých. A abyste se podívala na ten kus cesty, který jste nechala za sebou.
Děkujeme za rozhovor