Příběh naší pacientky Denisy Pýrkové
„Když padáte, nemyslíte na smrt. Myslíte na to, jak dopadnout.“
Lezení učí člověka respektu k výšce, gravitaci i vlastnímu tělu. Stačí ale jediná chyba a fyzikální zákony se připomenou s plnou razancí. Jejich sílu si Barbora Cetkovská uvědomila v osmi metrech nad zemí, kdy věděla, že dál už nemůže. Rozhovor o pádu a léčbě v Centru komplexní rehabilitace, které dovedlo horolezkyni zpět na vrchol.
Pamatujete si okamžik pádu, co mu předcházelo?
Velmi přesně. Byla jsem na horolezecké stěně tak motivovaná, že jsem při třetím pokusu vylézt nahoru úplně zapomněla na jištění. Asi tři metry pod vrcholem jsem periferně zahlédla lano vedle sebe a došlo mi, že to není v pořádku. Karabina zůstala dole.
Co se vám honilo hlavou?
Že musím dolů. Byla jsem po převisu, neměla jsem sílu se udržet, ani situaci zachránit. Věděla jsem, že teď se pustím. V tu chvíli nemyslíte na smrt, ale na to, jak dopadnout. Věděla jsem, že musím na nohy. Ne na hlavu, ne na záda. Žádný životní sestřih se mi před očima nepromítnul. Bylo to příliš rychlé. Dvě vteřiny, rána a pak strašná bolest.
Jak vážná byla zranění?
Kompresní zlomenina druhého bederního obratle, tříštivé zlomeniny obou holenních kostí, rozdrcené paty. Polytrauma. Ještě ten den mně operovali páteř a levou nohu. Následovalo sešroubování holení a až splasknul otok, přišly na řadu paty. To bylo nejhorší.
Měla jste od lékařů nějaké prognózy?
Ne. Byli velmi opatrní. Říkali, že u tak rozsáhlých zranění se výsledek nedá předpovědět.
Kdy jste se dostala do Centra komplexní rehabilitace?
Tři měsíce po úrazu. Do Lázní Bělohradu jsem přijela na vozíku. Do té doby jsem se na nohy vůbec nepostavila.
Co bylo při rehabilitaci klíčové?
Lidé. Lékaři, fyzioterapeuti, sestřičky v bělohradském centru, ti všichni mi dávali podporu a chuť zkoušet nové věci. Doktorka Macháčková mi donesla na vyzkoušení lezecké boty. Je taky horolezkyně, takže pochopila, co to pro mě znamená.
Jaké technologie vám pomohly?
Zásadní byl chodící pás Zebris, který zaznamenával moji chůzi a vyhodnocoval ji. Díky tomu jsem měla okamžitou zpětnou vazbu. První kroky byly bolestivé, ale stěžejní. Vakuové terapie zlepšily prokrvení a hojení. Kotníky jsem rozhýbala mimo jiné díky motodlahám. V Lázních Bělohradě jsou pro rehabilitaci špičkově vybavení, měla jsem k dispozici i Omego a další přístroje využívající virtuální prostředí.
Zažila jste přelomový moment?
Ano. Když jsem vyrazila sama o berlích do centra lázeňského města. Trvalo mi to tři hodiny, byla jsem úplně vyčerpaná, ale psychicky nahoře. Dokázala jsem to.
Kdo pro vás byl největší oporou?
Já. Věděla jsem, že to musím zvládnout sama. Byl to můj boj.
Jaký máte vztah k lezení dnes?
Změnil se. Už nelezu bezhlavě. Víc naslouchám svému tělu, nepřemlouvám ho. Nemusím za každou cenu dosáhnout vrcholu, ten jsem zdolala v Bělohradě při rehabilitaci. Na stěně je důležité si to užít.
Únor 4, 2025
Když Denisu Pýrkovou požádal přítel o ruku, nečekala, že ji místo svatebních příprav čekají dvě operace a měsíční rehabilitace. Pomoc našla v Lázních Bělohradě, kde ji tým zdravotníků postavil zpět na nohy, takže k oltáři mohla dojít po svých. Teď už se Denise na prstu leskne snubní prsten a na svůj velký den má jen ty nejkrásnější vzpomínky.
Popíšete nám, jak k úrazu došlo, mladá paní Pýrková?
Úplnou náhodou. Hladila jsem svého koně přes ohradu a stála při tom na takovém malém pařezu. Najednou mi uklouzla noha, na kterou jsem dopadla. Cítila jsem, jak v ní křuplo a pak přišla ukrutná bolest. Přijela sanitka a záchranáři mi museli sundat botu. To bylo asi nejhorší. V nemocnici se ukázalo, že jsem si utrhla všechny vazy kromě jednoho a na čtyřikrát zlomila nohu.
Tou dobou už jste plánovala svatbu?
Ano. Úraz se mi stal 28. dubna a 13. července byla svatba. Hned po tom, co mě převezli do nemocnice v Brně, jsem měla akutní operaci. Pak následovala na 6 týdnů nechodící sádra a po ní ještě jedna operace, takže v noze mám plech navrtaný pěti šrouby a další mám ještě vedle.
Neuvažovali jste, že svatbu přesunete?
Ptali jsme se operatéra, jestli máme rušit svatbu. Řekl, že na tančení do rána to nebude, že budu ráda, když dojdu k oltáři. To mi stačilo. Jakmile jsem měla po druhé operaci, odjela jsem okamžitě do Centra komplexní rehabilitace v Lázních Bělohradě. Tam začala intenzivní rehabilitace, která trvala jeden měsíc. Propouštěli mě 10. července a za tři dny byla svatba.
Co vám v Centru komplexní rehabilitace nejvíc pomohlo?
Myslím, že nejvíc mi pomohly individuální fyzioterapie. Tam jsem se dozvěděla, jak mám s nohou pracovat, jak na ni šlapat. Skvělá byla motodlaha, ta mi pomohla s postupným rozpětím pohybu. A další pokrok jsem udělala díky nácviku vertikální chůze, na to je určitě nejlepší stroj Zebris. Viděla jsem, jak šlapu, co dělám špatně. Hodně mě motivovalo, že vidím vlastní progres. Týden od týdne jsem měla lepší výsledky.
Jak jste zvládala cvičit a zároveň připravovat svatbu?
Z postele jsem dělala zasedací pořádek pro 100 lidí a měla hodně telefonátů. Zbytek řešil budoucí manžel. On se do toho opravdu vložil, aby to všechno dopadlo takhle skvěle. Za to jsem mu vděčná. Ale bylo to těžké, protože neměl čas, aby za mnou jezdil z Brna, takže jsme se měsíc neviděli. Někdo tráví odděleně noc před svatbou, pro nás to bylo 30 dní. Ale zvládli jsme to.
Jak vaše svatební přípravy vnímal zdravotnický personál?
Tady tím všichni žili spolu se mnou. Věděli, že mám před svatbou, tak se mi to snažili co nejvíc ulehčit. Každý den jsem se bála, jestli budu schopná chodit, nebo ne. Ale atmosféra v Centru komplexní rehabilitace mi dělala dobře. Všichni byli milí, usměvaví a nápomocní, nikdo neměl špatnou náladu. Ani jsem nevnímala, že je to nemocniční zařízení. Cítila jsem se skoro jako doma.
Jaký byl váš den D?
Když mě propouštěli, tak mi pan doktor napsal do propouštěcí zprávy „pacientka může dojít k oltáři bez kompenzačních pomůcek“. To jsem ocenila a dodržela. Brali jsme se 13. července v Brně. Hned po tom, co jsem odešla z Centra komplexní rehabilitace, jsem zamířila ke kadeřnici a na manikúru, abych byla připravená. Šaty jsem si stihla vybrat ještě před úrazem. Všechno se nám vydařilo. Nakonec jsem byla vzhůru do 2:30. I když ke konci už v sedě.
Jak na celou tuto etapu budete vzpomínat?
Tím, že to všechno dopadlo dobře, tak pěkně. Ale bylo to těžké. Za mnohé vděčím zdravotníkům z Centra komplexní rehabilitace. Člověk si potvrdí, že nejdůležitější je opravdu zdraví. A láska.
To máte pravdu, mladá paní Pýrková. Proto vám za celou společnost Lázně Bělohrad a.s. upřímně přejeme, abyste byli s manželem zdraví, šťastní a stále zamilovaní.
Děkujeme za rozhovor.