Příběh naší pacientky Barbory Cetkovské

„Když padáte, nemyslíte na smrt. Myslíte na to, jak dopadnout.“

Lezení učí člověka respektu k výšce, gravitaci i vlastnímu tělu. Stačí ale jediná chyba a fyzikální zákony se připomenou s plnou razancí. Jejich sílu si Barbora Cetkovská uvědomila v osmi metrech nad zemí, kdy věděla, že dál už nemůže.  Rozhovor o pádu a léčbě v Centru komplexní rehabilitace, které dovedlo horolezkyni zpět na vrchol.

Pamatujete si okamžik pádu, co mu předcházelo?

Velmi přesně. Byla jsem na horolezecké stěně tak motivovaná, že jsem při třetím pokusu vylézt nahoru úplně zapomněla na jištění. Asi tři metry pod vrcholem jsem periferně zahlédla lano vedle sebe a došlo mi, že to není v pořádku. Karabina zůstala dole.

Co se vám honilo hlavou?

Že musím dolů. Byla jsem po převisu, neměla jsem sílu se udržet, ani situaci zachránit. Věděla jsem, že teď se pustím. V tu chvíli nemyslíte na smrt, ale na to, jak dopadnout. Věděla jsem, že musím na nohy. Ne na hlavu, ne na záda. Žádný životní sestřih se mi před očima nepromítnul. Bylo to příliš rychlé. Dvě vteřiny, rána a pak strašná bolest.

Jak vážná byla zranění?

Kompresní zlomenina druhého bederního obratle, tříštivé zlomeniny obou holenních kostí, rozdrcené paty. Polytrauma. Ještě ten den mně operovali páteř a levou nohu. Následovalo sešroubování holení a až splasknul otok, přišly na řadu paty. To bylo nejhorší.

Měla jste od lékařů nějaké prognózy?

Ne. Byli velmi opatrní. Říkali, že u tak rozsáhlých zranění se výsledek nedá předpovědět.

Kdy jste se dostala do Centra komplexní rehabilitace?

Tři měsíce po úrazu. Do Lázní Bělohradu jsem přijela na vozíku. Do té doby jsem se na nohy vůbec nepostavila.

Co bylo při rehabilitaci klíčové?

Lidé. Lékaři, fyzioterapeuti, sestřičky v bělohradském centru, ti všichni mi dávali podporu a chuť zkoušet nové věci. Doktorka Macháčková mi donesla na vyzkoušení lezecké boty. Je taky horolezkyně, takže pochopila, co to pro mě znamená.

Jaké technologie vám pomohly?

Zásadní byl chodící pás Zebris, který zaznamenával moji chůzi a vyhodnocoval ji. Díky tomu jsem měla okamžitou zpětnou vazbu. První kroky byly bolestivé, ale stěžejní. Vakuové terapie zlepšily prokrvení a hojení. Kotníky jsem rozhýbala mimo jiné díky motodlahám. V Lázních Bělohradě jsou pro rehabilitaci špičkově vybavení, měla jsem k dispozici i Omego a další přístroje využívající virtuální prostředí.

Zažila jste přelomový moment?

Ano. Když jsem vyrazila sama o berlích do centra lázeňského města. Trvalo mi to tři hodiny, byla jsem úplně vyčerpaná, ale psychicky nahoře. Dokázala jsem to.

Kdo pro vás byl největší oporou?

Já. Věděla jsem, že to musím zvládnout sama. Byl to můj boj.

Jaký máte vztah k lezení dnes?

Změnil se. Už nelezu bezhlavě. Víc naslouchám svému tělu, nepřemlouvám ho. Nemusím za každou cenu dosáhnout vrcholu, ten jsem zdolala v Bělohradě při rehabilitaci. Na stěně je důležité si to užít.

Únor 27, 2026