„Když padáte, nemyslíte na smrt. Myslíte na to, jak dopadnout.“

Lezení pro ni bylo přirozenou součástí života. Alespoň do momentu, kdy ucítila, že dál už nemůže. Ve výšce téměř devíti metrů si Barbora Cetkovská uvědomila, že nemá jištění a čeká ji pád. Pak následovala ostrá bolest, která ji provázela i v dalších měsících. Mnohočetné zlomeniny, operace, nejistota a rehabilitace. Horolezkyně otevřeně popisuje okamžik úrazu, boj s vlastní hlavou i to, proč se Centrum komplexní rehabilitace v Lázních Bělohradě stalo klíčovým bodem její cesty zpět na nohy.

Pamatujete si okamžik pádu, co mu předcházelo?

Velmi přesně. Bylo to 17. listopadu 2023. S dětmi jsem navštívila umělou lezeckou stěnu, lezla jsem středně těžkou cestu. Byla jsem mentálně přemotivovaná, tak soustředěná, že jsem při třetím pokusu vylézt nahoru úplně zapomněla na jištění.

Když jsem byla asi tři metry pod vrcholem, periferně jsem zahlédla lano vedle sebe. A v tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Podívala jsem se dolů a viděla, že karabina není cvaknutá na mně, ale dole na závaží.

Co se vám honilo hlavou?

Že musím dolů. Byla jsem po převisu, neměla jsem sílu se udržet, ani situaci zachránit. Instinktivně jsem se chytla lana, ale to nešlo. V osmi metrech jsem pochopila, že padám.

Byla jsem celou dobu při vědomí. Žádný životní sestřih se mi před očima nepromítnul. Bylo to příliš rychlé.

Pod stěnou je jen zátěžový koberec a beton. Já jsem šla kolmo k němu. Čekala jsem, co přijde. Dvě vteřiny, rána a pak strašná bolest. To se vám zatmí před očima a nevnímáte nic jiného.

Kdo vám pomohl?

První ke mně přiběhl můj dvanáctiletý syn. Zachoval se statečně. Pak přiběhli další lezci, obsluha volala záchranku. Nakonec museli přijet i hasiči, kvůli složitému přístupu.

Pamatuji si živě moment, kdy mi sundávali lezecké boty a postroj. To byla bolest, budu si ji pamatovat do konce života.

Jak vážná byla zranění?

Velmi. Zlomenina druhého bederního obratle, tříštivé zlomeniny obou holenních kostí a úplně rozdrcené paty. Polytrauma.

Hned ten den mě operovali páteř, kterou zafixovali a levá noha dostala zevní kovové fixátory, aby držela pohromadě. Zranění bylo víc, proto doktoři museli rozfázovat další operace. Následovalo sešroubování holení a pak jsme čekali, až splaskne otok, aby mi mohli dát dohromady paty. To bylo nejhorší. Ta bolest se nedá popsat.

Dostala jste nějaké prognózy?

Ne. Lékaři byli velmi opatrní. Říkali, že zranění jsou tak rozsáhlá, že budoucnost nelze odhadnout. Jediná věta, která mi utkvěla, byla od mého operatéra. Řekl, že jak si to nastavím v hlavě, tak to pravděpodobně dopadne a že páteř je v pořádku. To mě nakoplo. Věděla jsem, že já se na ty nohy postavím.

Mám ráda výzvy, takže jsem mu chtěla ukázat, že to dokážu.

Jaké byly první dny v Centru komplexní rehabilitace?

Kruté, hlavně psychicky. Nastoupila jsem 1. února 2024, necelé tři měsíce od pádu z horolezecké stěny. Za tu dobu jsem se nepostavila, do centra jsem přijela na vozíku.

Bylo pro mě těžké zpracovat prostředí, další pacienty a jejich příběhy. Často jsem odjížděla z pokoje pryč a jen jsem jezdila po centru. Měla jsem svoje starosti, svoji diagnózu a takhle jsem aspoň posilovala ruce. Měla jsem pocit, že něco dělám.

Nejhorší moment byl, když jsem se na vozíku dojela podívat k bazénu. Viděla jsem lidi ve vodě a rozbrečela se. Najednou mi došlo, že to, co jsem považovala za samozřejmé, může zmizet během vteřiny.

Co pro vás bylo při rehabilitaci klíčové?

Jednoznačně lidé, přístup personálu v Centru komplexní rehabilitace. Lékaři, fyzioterapeuti, sestřičky, zkrátka všichni mi dávali obrovskou podporu, pozitivní zpětnou vazbu, chuť zkoušet nové věci. Vymýšleli jsme spolu cvičení, hledali cesty. Cítila jsem, že mi fandí, a to byl můj hnací motor.

Skvělá byla paní doktorka Macháčková, která mi donesla na vyzkoušení lezecké boty. To mi udělalo radost, je taky horolezkyně, takže pochopila, co to pro mě znamená.

Jaké technologie vám pomohly?

Zásadní byl chodící pás Zebris, který zaznamenával moji chůzi a vyhodnocoval ji. Díky tomu jsem měla zpětnou vazbu, že se opravdu zlepšuji. První kroky byly bolestivé, ale zlomové. Když mě viděl pan fyzioterapeut, řekl, že v létě budu zase lézt na horolezecké stěně. To mě motivovalo.

Pak jsem využívala motodlahy na kotníky, vakuová terapie, bazén, různé tréninkové systémy. Ale bez lidí by to byly jen stroje.

Zažila jste nějaký přelomový moment?

Ano. První kroky na Zebrisu bez opory. Byly nejisté, kostrbaté, ale byly moje. V tu chvíli jsem věděla, že to půjde.

A pak ještě jeden moment, kdy jsem vyrazila sama o berlích do centra Lázní Bělohradu. Trvalo mi to tři hodiny, byla jsem úplně vyčerpaná. Ale bylo to vyčerpání fyzické, protože psychicky jsem byla nahoře. Dokázala jsem to. Došla jsem do města a vrátila se zpět. Já sama.

Kdo pro vás byl největší oporou?

Já. Já sama. Mám to tak nastavené, že když nejsem stoprocentně ve formě, tak nechci, aby mě lidé viděli. Měla jsem tendenci se uzavřít. Nechtěla jsem, aby za mnou jezdila rodina a přátele. Byla jsem na sebe tvrdá. Věděla jsem, že to musím zvládnout sama. Tak jsem se hodně motivovala a sama sebe podporovala. Byl to můj boj.

Co pro vás Centrum komplexní rehabilitace znamená?

Zlom. Místo, kde se ze mě nestal pacient, ale partner v procesu rehabilitace. Kde se neřešilo jen tělo, ale i hlava. Kde mi dali prostor bojovat a nástroje, jak ten boj vyhrát.

Odcházela jsem z Centra o berlích, už mi to nedělalo takový problém. Byla jsem soběstačná, i když to ještě bolelo. Ale hlavně jsem byla šťastná, že odcházím po vlastních nohách.

Jaký máte vztah k lezení dnes?

Změnil se. Už nelezu bezhlavě. V srpnu jsem to poprvé znovu zkusila. Byl konec prázdnin a já jsem stále myslela, na to, jak mi pan fyzioterapeut říkal, že to zvládnu. Nechtěla jsem ho zklamat. Byl to krásný pocit. Fyzičku jsem měla horší, ale ta hlava ji přebila. Nemyslela jsem na pád, ale na to, že jsem to zvládla, že mám zase svoje tělo.

Dřív jsem si říkala, že musím, dnes lezu jen, když se mi chce. Víc naslouchám svému tělu, nepřemlouvám ho. Vyhodnocuji situace jinak. Nemusím za každou cenu dosáhnout vrcholu, ten jsem zdolala při rehabilitaci, na stěně je důležité si to užít.

Příběh o odhodlání a cestě zpět na vrchol, nechť je zářivým majákem naděje pro všechny, kteří vlivem úrazu nebo nemoci znovuobjevují vlastní tělo a jeho možnosti.

Text: Veronika Jirmanová

Foto: Lázně Bělohrad a.s., archiv Barbory Cetkovské

* Oprava 6. vydání Bělohradských listů z prosince 2025: Luboš Bičiště, výkonný ředitel Lázní Bělohrad a.s.