Příběh naší pacientky Dagmar Švarcové

Možná vás to překvapí, protože na našich webových stránkách uvádíme, že na rehabilitaci přijímáme pouze pacienty s rehabilitačním potenciálem, tedy takové, kteří od nás odejdou a vrátí se ke svému původnímu životu. A přesto vám chci dnes představit 92letou dámu po úrazu. Pro náš Rehabilitační ústav to není obvyklá věková kategorie.

Paní Švarcová žije v Praze, v činžovním domě a v lednu v pátek 13. v noci vstala a šla se napít. Udělala několik kroků a najednou ležela na zemi s velice silnou bolestí.

Paní Švarcová, vybavujete si, co se Vám stalo?

Stalo se to hrozně rychle, neuvědomuji si, zda jsem špatně šlápla, ale najednou jsem ležela na zemi. Pořád jsem si říkala, že se musím zvednout, ale nešlo to, byla to strašná bolest. Vedle mě byl u zdi postavený vysavač, vzala jsem tyč a začala tlouct do podlahy a křičet. Byly 2 hodiny v noci. Slyšela jsem, jak někdo zkouší kliku, ale bylo zamčeno a klíč byl v zámku. Během několika desítek minut se za oknem objevili hasiči a museli rozbít okno, aby se dostali dovnitř. Lékař ze záchranky konstatoval zlomenou stehenní kost, nasadili mi dlahu a odvezli mě za velkých bolestí do nemocnice Na Františku.

Co Vás napadlo, když jste se probrala po operaci?

Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Žiji sama, bydlím ve druhém patře bez výtahu a až doposud jsem žila hodně aktivní život. Hodně jsem cestovala se svým manželem, který nedávno zemřel, a ještě donedávna jsem předcvičovala na tělovýchovné fakultě Univerzity Karlovy – Cvičení v seniorském věku, pro klienty výrazně mladší, než jsem sama. Celý život jsem se snažila sportovat, lyžovat, plavat, chodit na túry. Dneska je toho méně, ale doplňuji to zajímavými kurzy na Univerzitě třetího věku. Myšlenka na to, že nebudu moci chodit, byla nepřijatelná. Vůbec jsem si nepřipustila, že roztříštěná stehenní kost znamená v tomto věku konec.

Po týdnu Vás z nemocnice přeložili do Rehabilitačního ústavu. Proč zrovna Bělohrad?

Znám to tady, do místních lázní jezdím již řadu let, a tak jsem to zkusila. Nastoupila jsem do Rehabilitačního ústavu a hned další den jsem začala chodit po procedurách. No vlastně chodit ne, vozili mě sanitáři, ale rehabilitovat jsem začala od prvního dne. Asi po měsíci jsem odjela na kontrolu do Prahy a operatér naznačil, že chodit bez dopomoci nebudu, že bude potřeba invalidní vozík.

To pro Vás muselo být ohromné zklamání?

První týden mi to úplně vzalo chuť cvičit, ale všichni okolo byli tak pozitivní a dokazovali mi, že mám na to, abych se na nohy zase postavila. Pořád jsem od nich slyšela: “Musíte chodit!“ Nevynechala jsem jedinou proceduru, nutila jsem terapeuty i rodinu, aby se mnou chodili po dlouhých chodbách a moc příjemné bylo, když jsem si mohla pomalu dojít do kavárny na opravdovou kávu. Měli jsme příjemný pokoj, mohli jsme si nastavit postel, jak bylo potřeba, mohli jsme zavolat sestřičku, ale kávu si na pokoji dáte jen tu, co vám zalijí v kuchyňce. Kavárna, jídlo u stolu v jídelně a později i vycházky s berlemi ven, to byla ohromná motivace. Pořád vzpomínám na Janu a Matěje, kteří si se mnou dali tolik práce.

Vidím, že na schůzku se mnou jste přišla po svých, chodíte ještě s berlemi, ale velice jistě.

Už je to o hodně lepší, začala jsem s vysokým chodítkem, potom s nízkým a teď berle. Berlí se asi hned tak nezbavím, ale zvládnu s nimi rovinu i schody. Už se budu přesouvat domů a tam mě čekají schody do druhého patra.

Co myslíte, že Vám nejvíce pomohlo postavit se znovu na nohy a chodit?

Asi ten každodenní režim. Zpočátku jsem jim říkala, že mě mučí. Překonat bolest, najít sílu a udržet si víru, že to zvládnu bylo hodně těžké. Pomáhali mi sestřičky, sanitáři, ti, co se mnou cvičili a taky lékaři. Dva mladí doktoři, kteří se mnou měli obrovskou trpělivost.

A co Vás tu těšilo?

Asi cvičení v bazénu, to jednoznačně. Sice přišlo až ke konci pobytu, ale plavání miluji, tak pro mě znamenalo ohromnou vzpruhu. Obdivuji vaše fyzioterapeuty, jsou šikovní a hlavně lidští. Čím déle jsem tu byla, tím více mi docházelo, jak komplikovaný je to systém, kolik je druhů procedur, že existuje ergoterapie a že motomed je můj nejčastější společník. Po třech měsících končím, jedu domů a tam se ohromně těším, ale bude se mi opravdu stýskat.

Děkujeme paní Švarcové za příjemný rozhovor a přejeme jí do dalších let hlavně pevné zdraví a ať neztrácí chuť do života.